Jak pomáhají tříkrálové peníze na Poličsku
Prožít poslední chvíle života doma s těmi nejbližšími, umožňuje nevyléčitelně nemocným a jejich rodinám Domácí hospic sv. Michaela v Poličce. Pomohla i Tříkrálová sbírka. Poličská Charita mohla z darovaných peněz uhradit potřebnou péči lékaře a psychoterapeuta, zdravotní materiál a dopravu k pacientům. Jedním z nich byl také pan Petr, který zápasil s rakovinou. Přečtěte si, jak na společné okamžiky vzpomíná jeho mladší bratr Oldřich.
Petrovy cesty k domovu se zkracovaly
Mám bráchu. Před rokem zemřel na karcinom mízních uzlin. Jsem sice z nás tří kluků nejmladší, ale v životě nastanou chvíle, kdy musíte ustát roli staršího bráchy. Před asi dvěma lety jsem tuto roli obsadil já. Moje angažmá začalo nepatrnou bulkou, kterou si můj starší bratr Petr nahmatal v podpaží.
Lekl se, pochopitelně - také, kdo by ne. Zároveň to ale chlapsky bagatelizoval. Byl jsem to já, kdo ho přiměl k urychlené návštěvě lékaře. Nález byl jasný. Petr v Litomyšli podstoupil první operaci, při níž mu vyjmuli bulku a při následném histologickém rozboru stanovili diagnózu: zhoubný melanom. Kolotoč dění se začal roztáčet.
Ze zdravého třiačtyřicetiletého muže se stal nemocný, ze zaměstnance osoba v dlouhodobé pracovní neschopnosti, stabilitu a bezpečí vystřídala nejistota. Po operaci následovala chemoterapie ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Bratrovo tělo však zvládlo pouze dvě, pak lékaři museli léčbu přerušit. A už se k ní nikdy nevrátili. Následovalo asi roční období klidu. Ale ten nikdy nebyl. Petr velmi rád jezdil na kole, i když byl nemocný. Z počátku si vyjížděl do vesnic v okolí, pak cestoval pouze po Poličce, pak musel sesednout z kola a chodit pěšky, ale jeho cesty k domu se stále zkracovaly. Ubývalo mu sil.
Protože jsem s bráchou jezdil každý měsíc do Hradce na vyšetření, věděl jsem, co se uvnitř jeho těla děje. Vyšetření PCT nacházelo stále nová ložiska melanomu, tu na ledvinách, tu na játrech… Toto období završila druhá operace, při níž byla znovu odstraněna viditelná bulka v podpaží. Lékaři dokonce vyjádřili i naději na zlepšení, ale lépe už nebylo. Petrův život se nezadržitelně blížil ke konci.
Do poslední chvíle spolu díky pomoci Charity
„Co dělat?“ Věděli jsme, že ho zachránit nedokážeme. Bylo nám jasné, že jediné, co pro něho můžeme udělat, je, zůstat do poslední chvíle při něm. Abychom to zvládli, potřebovali jsme podporu, a to velkou, protože není nic zoufalejšího, než bezmocně hledět na milovanou bytost v bolestech nebo zápasící po dechu. Od kolegů z práce jsem poprvé uslyšel, že místní Charita provozuje Domácí hospic sv. Michaela.
Kontaktovali jsme ho a dočkali se pomoci. Od té doby k nám dennodenně jezdila zdravotní sestra z Charity. A přijela i kdykoliv jindy na zavolání. Asi jednou za tři dny bratra navštívil hospicový doktor. Léčbu stále přizpůsoboval, aby se Petr cítil co nejlépe. Postupně se zvyšovaly dávky opiátů, takže se dařilo bolesti zvládat. Také mu na lůžku několikrát ulevili punkcí. Starali se i o nás. Říkali nám, jak je dobré s bráchou mluvit, utěšovali bratra a uklidňovali nás, pečující, a postupně všechny připravovali na to, co přijde. Psychologická pomoc hospicových pracovníků hodně pomohla právě mojí mamince, aby to zvládla.
Hospic nás vybavil i potřebnými pomůckami. Vzpomínám, snad na vůbec nejtěžší okamžik, když jsme z charitní půjčovny dovezli polohovací postel a ještě spolu s bratrem ji montovali. Přitom jsme oba věděli, že na ní zemře.
Odcházení mého bratra bylo klidné. Udělal jsem vše, co jsem mohl. Nemám vůči němu žádný dluh ani výčitky. Zůstaly jen pěkné vzpomínky. Aby to tak bylo, museli jsme my, pečující rodina, zvládnout velký úkol. A to se nám, s pomocí Domácího hospice sv. Michaela, podařilo. Jeho provoz je zčásti financován také z Tříkrálové sbírky, jak jsme se později dozvěděli. Takže i vy, tříkráloví dárci, máte v našem rodinném příběhu své pomyslné místo. Děkujeme Vám za ně.
Štěpánka Dvořáková
Více na www.policka.charita.cz. Prohlédněte si také další Tříkrálové příběhy.
