Jeden dobrý skutek razí cestu druhému
"Snad nikde jinde jsem nepocítila skutečné naplnění těchto slov Vincenta z Pauly, jako při práci v dobrovolnickém centru. Vždyť za poslední rok projevilo tolik mladých lidí opravdovou touhu pomáhat a přiblížit se lidskému trápení či stáří přímo v nemocnici v Kutné Hoře a Čáslavi! Až mi dělalo starosti, jestli to zvládneme. O to větší radost jsem měla, že můžeme využít peníze z Tříkrálové sbírky na posílení kapacity našeho centra," říká Marie Macková, koordinátorka dobrovolníků z Oblastní charity Kutná Hora. Děkujeme!
Zájem o dobrovolnictví roste, pomohly i tříkrálové peníze
Mnohé vypovídají i výsledky průzkumu mezi středoškolačkami, které se do našeho dobrovolnického projektu zapojily. Z deseti osm oceňuje školení, supervizi a doprovázení v průběhu služby a volá po dalším zaškolení. Na otázku: „Co vám činnost dala/vzala?“, nikdo neodpověděl, že by mu činnost něco vzala. A co jim dala? Zkušenost, úctu ke stáří, uvědomění si, že vztahy v rodině je třeba budovat celý život. Schopnost vážit si toho, co mám. Radost z možnosti zpříjemnit chvilku v tak těžkém prostředí, uspokojení z možnosti pomáhat. Z deseti šest už má prodlouženou smlouvu na další období. A přicházejí další.
Je příhodné, že můžeme zkvalitňovat dobrovolnickou práci a rozšiřovat kapacitu, právě i díky Tříkrálové sbírce. Na ní mají lví podíl zase dobrovolníci. A tak pořád dokola. Znovu a znovu se naplňuje to, co je napsáno v titulku. A aby moje povídání bylo konkrétní, přidávám příběh, jehož jsem měla čest být svědkem.
Jak studentka rozzářila smutné oči pacientek
Nedávno jsem doprovodila jednu ze studentek na šestilůžkový pokoj, který jsem znala a měla jsem za to, že si zdejší pacientky rády povídají. Naše dobrovolnice byla veselá, extrovertní, z dobře situované rodiny, takže měla spoustu zážitků z cest i exotických. Ve dveřích pokoje jsem však strnula, na šesti postelích leželo šest apatických žen. Některé koukaly do stropu, jiné možná spaly nebo spánek předstíraly. „No, nazdar. Co s tím?“, pomyslela jsem si. Jdu opatrně k pacientce, která byla vždy ochotná k řeči a byla mým „styčným důstojníkem“. „Dneska to stojí za houby“, povídá mi. „Máte tu nějakou ponorku“, já na to opatrně. Mlčky přikývla. Není divu. Šest žen, šest trampot, každá jiná, žádná nemůže ani na chvíli sama odejít.
„Víte, co?“ povídám na celý pokoj: „Nechám vám tady tuhle slečnu a ona si s vámi bude chvíli povídat.“ Dobrovolnici šeptám do ouška, aby přišla, když to nepůjde. A ona? Nese židli z chodby, usazuje se tak, aby na ni všechny stařenky viděly, ačkoliv moc nekoukají. Svým zvučným hlasem mi říká: „Prosím, přijďte pro mne za hodinu, já když vyprávím, nevím, kdy přestat“. Tiše zavírám dveře a odcházím za svými pacienty. Hodina utekla jako voda a já jdu moji dobrovolnici vyzvednout. Ve dveřích pokoje jsem opět strnula. Na šesti postelích sedí šest krásných babiček, dvanáct veselých očí kouká na půvabnou vypravěčku. Po chvíli se dobereme konce vyprávění o tom, jak chutná suši, a loučíme se. Je tu krásně, překrásně.
Dobrovolnictví je obohacením pro všechny
A komu vlastně dobrovolníci nejvíc pomáhají? Pacientům? Sobě? Personálu, kterému se lépe pracuje na pokojích, kde je krásně překrásně? Nám koordinátorům, kteří jdou obohacení ze své služby? Všechny odpovědi jsou možné. Moje studentka se rozloučila, odešla z pokoje, odešla k maturitě, na vysokou školu. Přijdou další. My je připravíme, povzbudíme a dovedeme do pokojů… A tak pořád dokola.
Marie Macková
Více na www.kh.charita.cz. Prohlédněte si také další Tříkrálové příběhy.
